O škole

ZŠ a MŠ Benešov, Na Karlově 372 je plně organizovanou základní školu s prvním i druhým stupněm, jejímž zřizovatelem je město Benešov. Škola představuje tradiční vzdělávací instituci v regionu, která v průběhu let prošla modernizací a dynamickým rozvojem. V současnosti spojuje předškolní i základní vzdělávání (součástí zařízení je mateřská škola, základní škola a školní družina), což umožňuje plynulý přechod dětí z MŠ do prvního ročníku ZŠ v pro ně známém a bezpečném prostředí.

Škola staví svůj vzdělávací profil na inkluzivním a partnerském přístupu, vytváření bezpečného klimatu a rozvoji klíčových kompetencí pro život. Využívá také moderní technologie, zapojuje se do mezinárodních projektů (např. Erasmus+) a nabízí pestrou škálu zájmových i preventivních aktivit. Vzdělávání probíhá podle Školního vzdělávacího plánu (ŠVP) Harmonická a barevná cesta, který cílí na rozšířenou výuku hudební a výtvarné výchovy. Díky tomuto ŠVP je vnímána jako škola s uměleckým zaměřením a v rámci regionu se takto profiluje jako jediná.

Historie školy

Budova školy, jež se nachází v nejstarší části města, představuje nejstarší dosud fungující školské zařízení v regionu. Její historie, sahající až do roku 1888, odráží širší společenské a politické proměny, jimiž společnost prošla. Původně ryze dívčí instituce se postupem času transformovala ve smíšené zařízení, které v průběhu dekád reagovalo na demografické výzvy, válečné konflikty i měnící se vzdělávací potřeby. Z jednoprofilové obecné a měšťanské školy se v průběhu 20. a 21. století stalo komplexní školské zařízení zahrnující i mateřskou školu a moderní zázemí.

Základní kámen byl položen a stavba dokončena v rekordním čase, přičemž budova byla svému účelu předána 30. prosince 1888. Původně jednoprofilová stavba si vyžádala náklad převyšující 43 727 zlatých, přičemž vnitřní zařízení a tělocvična stály další tisíce. Již o šest let později, konkrétně 1. ledna 1894, došlo k otevření první třídy měšťanské školy dívčí a k oddělení obecných škol chlapecké a dívčí. Rostoucí počet žáků však brzy narazil na prostorové limity. Nedostatek místností pro třetí ročník měšťanské školy si v roce 1895 vyžádal zrušení sborovny a přeměnu tělocvičny na kabinet. Řešením se stala nástavba druhého patra, jež byla svěřena benešovskému staviteli Marceli Dusilovi a dokončena na přelomu let 1898 a 1899. Touto akvizicí se získaly prostory pro čtyři pobočky a nové kabinety, načež byla budova rozdělena mezi dívčí a chlapeckou školu, ačkoliv tělocvična zůstala sdílená. Každodenní chod školy nebyl ovlivněn pouze prostorovým uspořádáním, ale také otázkami hygieny a sociálního zázemí. Zprávy z počátku 90. let 19. století upozorňovaly na nutnost dbát na čistotu šatstva a odkládání svrchního oděvu v zimních měsících, aby se předešlo zdravotním komplikacím, přičemž dětem bylo v jarních a podzimních měsících dokonce zakázáno chodit bosy. Epidemie, jako byly spalničky v roce 1898 či plané neštovice a záškrt o osm let později, pravidelně decimovaly žákovský kolektiv a vyžádaly si i lidské životy. Souběžně s tím se formovala síť sociální podpory. Benešovští obchodníci i místní ochotníci pravidelně přispívali na oděv a obuv pro chudší žákyně. V roce 1903 byl nákladem místní školní rady zřízen takzvaný Polévkový ústav, který poskytoval polévku a chléb desítkám nejpotřebnějších dětí z obecné i měšťanské školy. Období relativní stability přerušilo až vypuknutí první světové války. Prostory školy byly v roce 1914 zabrány pro ubytování vojska, což vynutilo sloučení dívčí, chlapecké i gymnaziální výuky do jediné budovy. Válečná realita se promítla i do samotné výuky a volnočasových aktivit. Žákyně se zapojovaly do sběru ostružinového listí pro výrobu náhražky čaje, pletení ponožek či konzervování ovoce a zeleniny pro frontu. Aby se předešlo mravnímu úpadku mládeže, byly o prázdninách organizovány vycházky do lesů a zřízen útulek pro děti do čtrnácti let. Přelomový okamžik nastal v říjnu 1918. Spolu s končící válkou a vznikem samostatného Československa se měnil i symbolický ráz instituce. Černožlutý školní prapor byl využit na podšívky dětských obleků a žákyně se aktivně podílely na sázení lip svobody či uvítání prvního československého prezidenta na benešovském nádraží. Zrušen byl též celibát pro učitelky, což představovalo významnou sociální změnu v učitelském stavu.

 Návrat k pravidelné výuce nastal plně až v roce 1920, kdy se chlapecká škola i gymnázium přestěhovaly do Piaristické koleje a po šesti letech tak začala opět fungovat standardní výuka. Následující dekáda přinesla významné modernizace. Zavedení vodovodu a elektřiny ve 20. letech radikálně zlepšilo hygienické standardy, které byly do té doby limitovány. Hospodářská krize ve 30. letech znovu oživila potřebu sociálních iniciativ. Ženský spolek v Benešově zajišťoval výživnou polévku pro desítky dětí nezaměstnaných rodičů, přičemž toto jídlo bylo pro mnohé jediným teplým pokrmem dne. Technologickým skokem se stala instalace školního rozhlasu v roce 1936 a zavedení žákovské samosprávy o rok dříve, od čehož si vedení školy slibovalo větší zájem dívek o čistotu a úpravu místností. Výrazným stavebním zásahem bylo rozšíření půdorysu o dvě severní haly v roce 1937. Tyto prostory s dvojitými okny a severní orientací vyřešily dlouhodobý nedostatek prostor a zároveň došlo k estetické úpravě fasády a výměně podlah za parkety. Mnichovská dohoda a následující okupace přinesly nové otřesy. Příliv uprchlíků ze Sudet změnil demografické složení tříd, zatímco obrazové vybavení školních chodeb muselo být na základě výnosů zbaveno symbolů první republiky, konkrétně obrazů prezidenta Beneše. Protektorátní realita znamenala cenzuru knihoven, zapečetění školních kronik a nucené práce učitelského sboru. Během války se z budovy stalo de facto jediné školské zařízení ve městě, které pohltilo všechny školou povinné žáky, studenty gymnázia i učně, jelikož ostatní budovy byly zabrány pro německé vojsko. Závěr války byl poznamenán chaosem. Škola sloužila jako vojenský lazaret a ubytovna pro uprchlíky, přičemž v květnu 1945 části prostor obsadila Rudá armáda. Zatčen byl i řídící učitel Josef Jelenecký a výuka byla na měsíce přerušena. Obnova výuky po roce 1945 byla zpočátku brzděna nedostatkem uhlí i přetrvávajícím záborem sousedních budov vojskem, což si vyžádalo střídavou výuku. Učitelský sbor se musel adaptovat na nové politické poměry, což zahrnovalo i povinné kurzy ruštiny ve čtvrtečních odpoledních hodinách. Škola se nadále orientovala čistě na vzdělávací účely, přičemž v roce 1956 byla při škole zřízena školní družina, jež reagovala na měnící se potřeby zaměstnaných rodičů.

Samotná budova i areál prošly výraznou expanzí až v porevolučním období. V roce 1992 byla k škole přistavěna budova školní jídelny, tělocvičny a kotelny. Vstup do nového tisíciletí přinesl právní a strukturální transformace. Školní družina se v roce 2000 přestěhovala do uprázdněného pavilonu mateřské školy, aby uvolnila prostory v hlavní budově. K 1. lednu 2003 se škola i s jídelnou stala samostatným právním subjektem, což posílilo její administrativní autonomii. Poslední významnou kapitolou v dosavadní historii se stalo začlenění mateřské školy do školského zařízení k 1. září 2005. 

Nejnovější etapa stavebního a organizačního vývoje školy se začala psát v třetím desetiletí 21. století. Vzhledem k dlouhodobé potřebě dalších specializovaných prostor byla realizována rozsáhlá půdní vestavba. Příprava projektu byla ovlivněna nárůstem cen na stavebním trhu; zatímco původní odhady z roku 2016 počítaly s náklady kolem 12 milionů korun, finální realizace si vyžádala výrazně vyšší investici. K podpisu smlouvy došlo 22. května 2023. Nejnáročnější stavební fáze, zahrnující úpravy vytápění a prodloužení vnitřního schodiště, proběhla o prázdninách téhož roku, aby nebyl narušen školní provoz. Stavební práce byly úspěšně dokončeny a zkolaudovány v srpnu 2024, načež na podzim a v zimě následovala instalace vnitřního nábytku a informačních technologií. Slavnostní otevření nových prostor proběhlo 18. března 2025. Půdní vestavba přinesla vznik pěti moderních odborných učeben a dvou kabinetů pro pedagogický sbor. Součástí projektu bylo i vybudování kompletního sociálního zázemí s novými toaletami přímo v patře vestavby, dále zajištění bezbariérovosti prostřednictvím externího výtahu a zvýšení požární bezpečnosti vybudováním nového venkovního únikového schodiště. 

ZŠ a MŠ Benešov Na Karlově 372 tak po více než století své existence završila svou transformaci z přísně segregované dívčí instituce v moderní, bezbariérový a prostorově rozrostlý celek, který zůstává nepřetržitou součástí vzdělávacího života města.